STRMÁ CESTA

Krátky popis:

Souostrovím GULAG - jak zní metaforické, do vědomí se zařezávající Solženicynovo označení stalinských táborů nucených prací, prošly v průběhu 30. až 50. let milióny bezprávných. Statisíce v nekonečných prostorách východní Sibiře a Dálného severu zahynuly, statisíce přežily, ale už nenašly sílu vrátit se na pevninu, desetitisíce se dovlekly domů, jako ten domov samy k nepoznání. Ty milióny, statisíce a desetitisíce byli konkrétní lidé s osobitými osudy a nezaměnitelnými povahami. Soukolí pyšné zvůle je v mrazivém bezčasí tajgy drtilo na anonymní prach a smeti, jež lze nepozorovaně rozprášit. Teprve na tomto pozadí a s tímto vědomím můžeme patřičně ocenit rozsáhlou kroniku Jevgenije Ginzburgové, která takřka den po dni zachycuje osmnáct let pekla, jehož práh přestoupila už jako zralá žena, matka tří dětí, a vědecká pracovnice plná ideálů, aby se z něho posléze přece jen a skoro zázrakem dostała živá a ještě s takovým zbytkem sil, jež ji umožnily podat svědectví. Vlastně jedno z mála, na to množství zavržených, kteří obdobnou „strmou cestu" poznání podstoupili. Je to svědectví osobní a podrobné, nic nezamlčující, věcné a pravdivé, žádné obecné úvahy, jen pochyby, otázky, zpytování svědomí, vzpomínky, vzácné chvíle s verši. Sled kapitol s žensky chápavým vyprávěním o spoluvězenkyních, ale i o trapičích a mučitelích (a jejich koncích), o vysilující práci v jakutských lesích a lágrových špitálech, a posléze o magadanském vyhnanství s vyvzdorovanými okamžiky štěstí s novým mužem, návštěvě syna z pevniny a adopci čtyřleté opuštěné holčičky je sledem působivých scén, jež se vrývají do paměti a mrazí i hřejí v srdci. Jeden konkrétní osud, konkrétními jmény a místy, a jak mnoho poví o miliónech ze souostroví GULAG!

JEVGENDA SEMIONOVNA GINZBURGOVÁ (1903-1977) vystudovala historicko-filozofickou fakultu univerzity v Kazani (1925) a nastoupila pedagogickou dráhu profesorky literatury a publicistky. Bylo ji čtyřiatřicet, když jednoho dne smutně proslulého roku 1937 jako žena vysokého stranického funkcionáře a matka tří dětí odešla k výslechu, aby se domů vlastně už nikdy nevrátila. Vágní a nepodložená obvinění z trockistické činnosti se zpřesňovala a stupňovala, vězení střídalo vězení (Butyrky, Lefortovo, Jaroslavl), až posléze zazněl ortel: tábory nucených prací na Kolymě, jež se nakonec proměnil v neuvěřitelných osmnáct let pobytu v odlidštěném světě bezbřehé zvůle vládců nad bezprávnými otroky ve zlatých dolech, vápencových lomech, mýcených lesích a třeba i drůbežich farmách, špitálech či školkách plných bezprizorných dětí. Z otřesných kruhů novodobého pekla se Ginzburgová vrátila sice zestárlá, dvaapadesátiletá, ale vnitřně nezlomená a co je hlavní: s prvními kapitolami knihy, napsanými zatím jen v paměti. Na stránky školního sešitu je začala poprvé zaznamenávat, jak sama vzpomíná, v létě roku 1959 v Zakarpatsku, na pařezu pod ořešákem už zbavena všudypřítomného strachu, s oporou nových jistot (po rehabilitaci se s novým mužem, krymským Nemcem, lékařem Antonem Walterem, kterého poznała na Kolymě, a s adoptovanou dcerkou Toňou usadila ve Lvové) a s novými nadějemi (mj. i pevným citovým poutem k druhému synovi Vasjovi, dnes známému exilovému spisovateli Vasiliji Aksjonovovi). Hned první část knihy se stala samizdatovým bestsellerem, četl ji Solženicyn i Sacharov, r. 1967 byla vydána za hranicemi: nejprve v Itálii, pak v NSR, Francii, USA... Kus slávy a zadostiučinění pocitila autorka rok před svojí smrti na cestě do Paříže a Kolína nad Rýnem. Největší radosti se nedočkala: v autorčině vlasti vyšla Strmá cesta knižně až roku 1989, zato v úplnosti všech tří částí.
*-*