3,00 €
Dostupné
Krátky popis:
Román s přelomu věku o budovatelském úsilí nových lidí.
Počátek 16. století byl údobím hlubokých změn společenských, hospodářských a kulturních, nesených prudce vzdutými vlnami vzrušeného cítění náboženského. Doznívající gotika pozvedla několik desítek let před tím k netušené výší humanistické učení, naplněné plodným a podnětným racionalismem, který tvořil nový názor životní a nové hodnocení všeho lidského řádu. Tento racionalismus se rychle přeléval v universální evropskou duševnost a vydávaje na předělu 15. a 16. věku bohaté květy, rozbíhal se s důvěřivým optimismem humanistického reformismu k dalekosáhlým opravám církevních a společenských norem. Skrovné a vytyčeným cílům neúměrné výsledky, kterých dosáhl, nestačily však dychtivému lidstvu, a proto pomalý postup opravné evoluce byl záhy nahrazen převratnou bouří revoluční. Revoluce se sice oděla rouchem náboženského myšlení, ale nezastavila se u závor theologických pouček. Pronikla rychle do oblasti prvků společenských, hospodářských a kulturních a pevně je spjala žhavým vědomím víry v nedělitelný celek dravých změn všech základních složek života tehdejšího lidstva. Zvlášť charakteristicky se projevila ve Švýcarsku, uzpůsobeném pro vývoj k citlivé reakci na všechny popudy. Její náboženský rytmus získal rázem převahu v Basileji, v Bernu, v St. Gallen, v Schaffhausenu a v Zenevě, vzbudil však odpor ve starých spříseženeckých kantonech Uri, Schwyz, Unterwalden, Zug a Luzern, a tak se rozvinul před očima svobodymilovných obyvatel švýcarských hor jedinečný zápas o nové pojetí lidského života. A to je právě prostředí, do něhož zasadil Oldřich Audy široký tok svého vypravování. Pominuv církevní stránku theologických sporů, stopuje na osudech románové postavy entlenského spřísežence Andréa Daxe a jeho ženy Alietty psychologický vývoj člověka od gotiky k renesanci, aby přešel v líčení životní dráhy jejich syna Mattea a jeho družky Kristiny k jemnému popisu společenské krise, která zachvátila počátkem 16. století všechny vrstvy společnosti. Umělecká invence dovoluje autorovi sledovati nitky této krise do společně obhospodařovaného zemědělského a průmyslového podniku a tušiti její jemné předivo i tam, kde je svými poznávacími prostředky nemůže zjistiti věda historická. Bouřlivá doba prudkých bojů a zápasů za prvního náporu reformace poskytla Oldřichu Audymu vítané prostředí k stopování sociologických předpokladů vzniku nové sekty křtěnců, kteří z kvietistického a pasivního zamítání křtu dětí, vrchnosti, daní, poplatků a války se duchovně i materiálně rozrostli do důsledků křesťanského komunismu, živeného v kroužcích bratří a sester se společným vlastnictvím podle apoštolského vzoru. Pro svůj komunismus a pro náboženské rozdíly se křtěnci octli záhy ve sporu s oficiálními proudy reformace a byli donuceni hledati spásu v útěku. První vyhnanci s dr Baltazarem Hubmayerem v čele se obrátili na Moravu. Našli útulek v okolí Mikulova a Slavkova a přinesli do našich zemí nové podněty, které se přiřadily k náboženskému a společenskému odkazu českého husitství. A právě tam, kde se spíná starší myšlenkový proud český s novějším duchovním procesem cizím, končí Oldřich Audy společenskou analysu hrdinů svého románu. Můžeme se plným právem těšiti na její pokračování.
Dr Jaroslav Dřímal, docent Masarykovy university v Brně.
Jestliže přichází nový autor s prozaickou prvotinou takového rozsahu jako Oldřich Audy s historickým románem, nazvaným Údolí se zvedla, může být položena řada otázek, především po hodnotách jeho knihy. Jde v tomto případě o léta zralosti životní, která mají vydat počet i o vyspělosti umělecké. Audy si vybral námět aktuální jak problematikou historické nekonvenčnosti, tak přitažlivostí pro našeho čtenáře. Po vylíčení odborném zbývá povšimnout si metody, kterou pracoval, a jíž, nepochybujeme o tom, projevil odhodlání po osobitém vyjádření epickém, odlišném běžnému i novějšímu pojetí naší prózy s historickými náměty. Snaha vyhmátnout specifické znaky doby, dobrat se koloritu krajinného, mythu ducha a myšlenky, etiky dějů, to vše předpokládalo mimořádné úsilí tvarové. Je uloženo především v epickém základě díla, hutné a myslivé, usilující básnicky vidět a téměř výtvarně formovat slovo, jež chce být právo výrazu dneška i dynamice pozdně gotické myšlenky, kterou zrcadlí. Je v něm cosi šerosvitného, co místy opalisuje a připomíná modulování severských ság, jindy jako by se snažilo vyhmátnour archaisujícím záběrem neměnnou hodnotu výrazové tradičnosti. Zůstává otázka, zda příští prací Oldřich Audy podepře, dosavadní způsob psychologisující epiky, naznačený v tomto románu nebo se přikloní k jedné ze dvou cest: k epice výpravné nebo k psychologické próze.
Vladimir Pazourek.
*-*
