BOJ O BALKÁN

Krátky popis:

Balkánské státy v letech 1939-1941
Mnichovská zrada západních velmocí na Československu, kterou vyvrcholila politika appeasementu, měla dalekosáhlé mezinárodní důsledky. Vyvolala podstatné změny v poměru sil a faktický krach smluvního systému ve střední a jihovýchodní Evropě. Jihovýchodní Evropa se v 1. období druhé světové války ocitla ve středu zájmu obou válčících táborů. Pro nacistické Německo a fašistickou Itálii měl Balkánský poloostrov značnou důležitost jako odrazový můstek pro ohrožování britských strategických pozic ve Středomoří a na Blízkém a Středním východě. Balkán se také měl stát strategickým nástupištěm hitlerovské agrese proti Sovětskému svazu. Pro velmoci fašistické Osy byl však Balkán také důležitým zdrojem surovin (především nafty) a potravin. Z uvedených i dalších důvodů se stal objektem expanze fašistických velmocí. Nacistické Německo, které se v roce 1940 vojensky angažovalo v severní a západní Evropě, mělo prozatím zájem na tom, aby udrželo Balkán mimo válku a hospodářsky a v další fázi politicky si podrobilo jednotlivé balkánské státy. Pro fašistickou Itálií byl Balkán především objektem územní expanze. Na podzim 1940 napadla Řecko, kde předpokládala minimální odpor. Mussolini se však znovu přepočítal. Řecko, vojensky podporované Velkou Británií, se úspěšně bránilo a Italům dokonce hrozila další porážka. Velká Británie se v letech 1939-41 úporně snažila udržet svůj vliv na Balkáně. Sklízela však trpké ovoce politiky appeasementu. Nemohla se na Balkáně proti nacistickému Německu prosadit hospodářsky ani politicky a konec konců ani vojensky. Tváří v tvář konkrétní hrozbě fašistické expanze se jednotlivé balkánské státy těžko mohly spolehnout na britské sliby a naprosto nedostatečnou vojenskou pomoc, kterou by mohla o existenci zápasící Velká Británie poskytnout. Vládnoucí vrstvy jednotlivých balkánských států, které ze strachu a třídní nenávisti ignorovaly nabídky SSSR, tak neviděly jinou možnost, než se s nacistickým Německem dohodnout. Staly se však nikoli spojenci, ale bezmocnými satelity hitlerovské třetí říše. Pokud se nakonec přece jen postavily fašistickým velmocem na odpor (Řecko, Jugoslávie), zůstaly osamoceny a staly se snadnou kořistí. Řecko, i Jugoslávie byly okupovány a na jejich okupaci se dokonce podílely jiné balkánské státy.

Vládnoucí vrstvy států jihovýchodní Evropy nejen nedokázaly vytvořit obranné spojenectví ubránit ani své vlastní národní společnosti a vlastní nezávislost. Prodaly se agresorům za části území svých sousedů, nebo, v lepším
proti společnému ohrožení, ale nedokázaly případě, podlehly poměrně snadno a rychle okupantům. Zdiskreditovaly tak v zemích jihovýchodní Evropy buržoazii jako celek. Právě na této skutečnosti mohla pak stavět národně osvobozenecká hnutí národů jihovýchodní Evropy.

Miroslav Tejchman ve své práci těží především z rozsáhlého výzkumu v našich (AMZV, fond Londýnský archiv) i zahraničních archivech (Velká Británie, NSR, NDR, Jugoslávie, Rumunsko, Bulharsko). Studium archivních i vydaných pramenů a seznámení se s obsáhlou odbornou literaturou umožnilo M. Tejchmanovi napsat syntetickou a přitom čtivou knížku, která poskytne nejenom historikům a balkanistům, ale i studentům a širší laické veřejnosti komplexní přehled o zajímavé problematice. Takto souhrnně nebylo dosud téma zpracováno ani ve světové odborné literatuře.
*-*

Práca je pokusom o súhrnné spracovanie politickej histórie Balkánu v počiatočnom období druhej svetovej vojny. Pojednáva o balkánskych štátoch v prvých mesiacoch druhej svetovej vojny (september-december 1939), o boji o politické a hospodárske ovládnutie Balkánu (jar 1940) , o vplyve nacistických vojenských úspechov na balkánske štáty (leto 1940), o talianskej agresii na Balkáne (jeseň 1940) a o ovládnutí Balkánu štáty fašistickej Osi v roku 1941.
-aukro-