LEGENDA EMÖKE

Krátky popis:

Milostná novela Josefa Škvoreckého, Legenda Emőke, jako každá skutečná literatura připouští řadu výkladù, protichůdných názorů a soudů. Mimo jiné z ní můžeme vyčíst: v tomto světě polopravd a palovztahů je velký cit a vztah výjimkou, touhou, snem, chvilkovou iluzí; jeho uskutečnění v životě naráží na naši pohodlnost, povrchnost, skepsi, lhostejnost, která je naši matkou, naší spásou, naší zkázou". Romantický motiv jedinečné lásky a krásy, která se zjevi člověku, aby si ji vydobyl a vykoupil, je tu podroben revizi skeptické milostné zkušenosti a životního názoru dnešního, moderního člověka. Tento člověk, nevěřící už na nic, nic neberoucí příliš vážně", „spoutaný pohodlným návykem iluzorní svobody", nemá odvahu vzít na sebe velikost nároků skutečné lásky, odpovědnost za štěstí druhého člověka. Tímto dilematem, kolísáním mezi touhou a strachem z odpovědnosti a závazků, je určen vztah hrdiny a vyprávěče příběhu, třicetiletého redaktora z Prahy, ke krásné mladé vdově, Maďarce z Košic, citové opravdové a zranitelné bytosti, zajaté po manželském traumatu v útěšných bludech metapsychologie a theosofie, v nichž hledá náhradu za skutečné, nepoznané dobro o štěstí. Na večírku na rozloučenou v rekreačním středisku, kdy erotická touha a lehkomysinost hrdinova nabývá vrchu nad zbytky zábran a odpovědnosti, zasáhne jeho sok, a Emöke se odvrací a ztrácí. Ještě by byl čas zavolat ji nazpátek, vykoupit ji i sebe, ale hrdina nenajde v sobě dost odvahy a rozhodnosti. Jeho starý, polovičatý život vítězi. Škvorecký họ chápe, soudí ho s porozuměním a steskem. Jeho nenávist a polemické zaujetí se obrací proti učiteli v příběhu, který je mu prototypem nejen citové, ale i myšlenkové tuposti a malosti, sebevědomé, domýšlivé blbosti, bezcharakterní přizpůsobivosti a příživnictví na socialismu. V jeho postavě neváhá sáhnout ke karikaturní nadsázce, k pamfletu, k vášnivému polemickému útoku. Ostatně celá novela je napsána vzrušeně a s vášní, s nenávisti a steskem, extatickým stylem plným reflexí, polemik, krásných básnických asociací a reminiscencí, tu o tam přerušených konkrétním dialogem. Misty se měni v polemický traktát, místy přerůstá v báseň v próze, ve vzrušující blues o prchavosti štěstí, o nedosažitelnosti velké lásky v tomto světě.

Autor o své Legendë Emöke .
Příběh o Emöke jsem dva roky nosil v hlavě, a teprve pak, mezi prací na překladu Faulknerovy Báje, jsem jej napsal. Dlouho jsem si nevěděl rady s intenzitou legendy o té krásné a ztracené maďarské dívce, až teprve bílá magie faulknerovské věty mi ukázala cestu k zachycení alespoň „stopy slzy, té krásy, té líbeznosti, toho člověka toho snu", který se jednou dvakrát za život rodí mezi mužem a ženou.
Vyprávění o Emöke je legendou o situaci, v níž člověk zklamává, protože je v něm příliš sebelásky: příběhem okamžiku, v němž zahazuje možnost stát se něčím víc než jenom strůjcem vlastního mizerného štěstí. Psal jsem jej v té vzácné a tak zřídka přicházející chvíli, kdy se léta práce, učení, naslouchání a úsilí mozku i srdce rázem promění v novou kvalitu činu, který nelze předem vypočítat, vykalkulovat, vykombinovat ani vydřít. Proto může znamenat výhru právě tak jako prohru; věřím však, že právě on dává subjektivní i společenský smysl spisovatelově existenci.