A TULIPÁNY ZVADLY

Krátky popis:

Básnickým deníkem srdce, jdoucího do světa, dala by se nazvat tato nová, v pořadí již desátá sbírka veršů E. J. Popery. Formálně vyspělým veršem nechává Popera téci prudký tok života, který mu dovede přehlušit i píseň Smrtky a nadhrobního rozjímání. „Vím o žáru, jenž nemá pout. Jej rozžal Bůh a porouči mu plát bez dýmu a nehasnout," říká básník a my slyšíme znít a vyznívat tyto verše ve všech básních prvních dvou částí, zatím co v části třetí, myšlenkově výraznější, jde básník hloub do svého nitra a ptá se po hlubším smyslu života - je pro Poperu příznačné, že se tu stýká s náboženským prvkem - tápe mezi radostí a smutkem, světlem a tmou, až najde východisko k novým a veselejším dnům: „A přece chci žít, ať podzim si pobroukává, o čem chce!"
V této devise, která se ostatně hlásila o svou splatnost již ve sbírkách předešlých, vyvrcholuje zatím myšlenková linie Poperovy poesie. Jinak zůstává věrná své poetice i svému výrazovému ladění: formálně vyzrálý a s pečlivostí uhlazovaný verš s nezřídkými prvky hudebními a neskrývaná subjektivní výpověď ironisujícího melancholika, toužícího po svém Carpe diem.
Oba tyto základní prvky Poperovy poesie jsou v této knize výrazně podtrženy kresbami akad. malíře A. V. Hrsky, lehce načrtnutými a sugestivně prožívajícími melancholii podzimního milování.

EMANUEL JINDŘICH POPERA (nar. 7. ledna 1895) vstoupil do české poesie poměrně pozdě. Nebylo to však na škodu jeho básnickému vývoji, který zůstává v celku nenarušen a bez hlubších výkyvů od první knihy, rozsáhlé sbírky Tak i jinak (1939) až po sbírku poslední. V knize Tři království (1939), jež následovala krátce po prvotině, projevuje se jemnou a dokonalou formou, lehce improvisovanou, ale citově vážnou poesií, jdoucí od krajinářských vidění k hlubokým úvahám a sentencím a zjemňovanou erotickými náznaky. Ve stejné thematické i formální hladině se pohybují dvě knihy další, Z mých světel (1940) a bibliofilsky vydané Dřevoryty (1942), zatím co ve sbírkách básnické trilogie Mám tě rád (1942), Zčeřené okamžiky (1943) a Na trzích snů (1943) je hlavním motivem láska, tam prožívaná s radostným postojem k životu, tam zase se spodním tónem smutku a posléze se pohybující v oblasti milostného snění. V následující sbírce Než usneš (1943) se vrací k radosti a smíchu, jemnosti a křehkosti a vyslovuje tak svou životní pohodu a upřímný vztah k přírodě. Formálního vrcholu dostupuje Poperova poesie v první letošní sbírce Tys přišla (1944) jednak plným uplatněním lehké, téměř písňové improvisace, jednak pěstěním klasické formy sonetu, který vybrušuje až k třpytu znělkového věnce. Sbírka poslední A tulipány zvadly. (1944) nechává pak po prvé v plné síle zaznít básníkovu lásku k životu i ve dnech podzimního putování.
Co je na celém básnickém vývoji E. J. Popery zvláště jasné a sympatické, je jeho formální úsilí, navazující sice na klasickou českou poesii a na prostonárodní veršování, ale vyslovující vlastní myšlenkovou náplň, tryskající ze zamilovaného a život obdivujícího srdce melancholisujícího padesátníka.
*-*