HUDEBNÍ NÁSTROJE

Krátky popis:

Text doplňuje 52 obrazových příloh.
Antonín Modr byl český hudební vědec, skladatel a příležitostný dirigent. Začínal jako dělník a amatérský hudebník ve Strašicích na Rokycansku. Později hrál ve vojenských kapelách v italském Roveretu a v Rimavské Sobotě na Slovensku. Po první světové válce studoval na Pražské konzervatoři hru na housle u Rudolfa Reissiga a skladbu u Josefa Suka. V letech 1923–1927 byl violistou České filharmonie, poté hrál v orchestru Národního divadla a v letech 1934–1936 v Symfonickém orchestru pražského rozhlasu, který také příležitostně řídil. Vedl lidové umělecké soubory a byl sbormistrem pěveckého sdružení Lukes. Na konzervatoři vyučoval teoretické předměty a hru na kytaru a staré nástroje. V roce 1949 odešel do invalidního důchodu a pouze externě vyučoval na Vyšší hudebně pedagogické škole. Jeho skladatelské dílo na veřejnost příliš neproniklo. Velký význam však měly jeho teoretické práce. Kniha „Hudební nástroje“ vyšla v několika vydáních v tehdejším Československu i v zahraničí. V průběhu druhé světové války se věnoval téměř výhradně chrámové hudbě. Zkomponoval několik mší a jiných duchovních skladeb.
Publikace Hudební nástroje profesora Antonína Modra vyšla poprvé v roce 1938 a patří tak vlastně již několika generacím našich hudebníků - profesionálů i amatérů. Pramen neochabujícího zájmu o Modrovu knihu, po léta zdokonalovanou a obohacovanou o nové poznatky, záleží v její obsažnosti, přehlednosti, sdělnosti a věcnosti. Modr informuje o vývoji nástrojových rodů i jednotlivých nástrojů a pochopitelně se soustřeďuje na jejich současné konstrukční parametry, technické i zvukové možnosti (včetně údajů o rozsazích notovaných i znějících, o nejvýhodnějších či naopak nejméně výhodných polohách) a nezapomíná ani na jejich uplatnění v sólové a ansámblové hře. Názornost a sdělnost Modrovy práce zvyšují četné notové příklady, přehledy, kresby a grafy. Hledisko odborníka - organologa se v Modrově knize prostupuje se zřetelem zkušeného hudebního praktika. Autor si přitom všímá nejen nástrojů dnešního symfonického orchestru a orchestru dechového, ale přiměřenou pozornost věnuje i nástrojům folklórní hudby naší i cizí včetně nástrojů donedávna ještě považovaných za exotické. Oproti starším vydáním jsou vypuštěny některé stati věnované elektrofonickým a elektronickým nástrojům, které již zastaraly. Vývoj této skupiny hudebních nástrojů je v naší době tak rychlý, že si vyžaduje vždy novou speciální literaturu, na niž naše čtenáře odkazujeme.