POUŤ ZA NEKTAREM NESMRTELNOSTI

Krátky popis:

Zčásti fiktivní, zčásti prožité putování moderně vzdělaného Inda na mahákumbhmélu, nejnavštěvovanější a nejslavnější hinduistickou pouť, je námětem díla, které vyjadřuje víc než údiv vzdělaného pozorovatele. Tato pouť je příležitostí pro věřící a hlavně po úlevě a útěše dychtící hinduisty, kteří se jednou za šest let mohou na soutoku Gangy a Jamuany omočit ve vodě posvátných řek promísené kapkami amrta, božského nektaru nesmrtelnosti, a zbavit se tak hříchů a strázní lidského údělu. Basuův vypravěč se už ve vlaku sžívá s nepřehledným proudem poutníků, prostých Indů, asketů i úspěšných občanů moderního světa. Zpočátku spíš zvídavý pozorovatel s trochu ironickým odstupem se postupně stává svědkem i hercem v tom divadle obnažujících se srdcí, dává se pozvolna strhnout — ne mýtem, ale lidskou podstatou spolupoutníků. A tragickou smrt prostoduchého potulného báula, živícího se nábožným zpěvem, pocítí jako ztrátu bližního, který bez námitek přijímal svět i člověka tak, jak jsou, a který nejplněji vyjádřil ideální podstatu Indie. A přitom pochopí onu polohu smíření, která právě pro hinduisty má tak přitažlivou moc, že stírá rozdíly mezi já a ty, mezi já a vesmírem.

SAMAREŠ BASU, nar. r. 1923 v západobengálském městečku Rádžánagaru, byl už od svých prvních prací označován za největší naději bengálské literární levice. Po první knize, románu Vlnobití (Uttaranga, 1951), vzbudil pozornost hlavně romány Na okraji B. T. Roadu (B. T. Roder dháre, 1953) a Ganga (1957). Z téže doby je ale i jeho zatím nejvýznamnější a nejpoutavější dílo, Pout za nektarem nesmrtelnosti (Amritakumbher sandháne, 1955), které sám označil za románovou reportáž. Později vydal Tři proudy (Tridhárá, 1970), Zeď (Práčín, 1974) a hlavně Koně u vozu času (Mahákáler rather ghorá, 1977), svědčící o hlubokém chápání současné Indie. U nás je znám povídkami; nejúspěšnější sbírky byly Předčasné deště (Akál brišti, 1954) a Hanebnice (Kírtinášiní, 1977). Jeho odvaha k literárnímu zpracování nejchoulostivějších námětů z měst i venkova je vyvážena citlivým vnímáním lidské duše, odrážejícím se i v živém, vnitřně účastném podání.