NĚMECKÁ VÁLKA IV.

Krátky popis:

Čtvrtý svazek Německé války popisuje dosud vrcholné období obrovského zápasu. Po snadném vítězství nad Polskem, které se mu západní mocnosti ani nepokusily zmařiti válečným podnikem proti Západnímu valu - jenž, jak nyní víme, byl by měl bezpečný úspěch, neboť hazardující a ve válčení západních mocností nevěřící Hitler měl jednu jedinou armádu, a to onu, jež operovala v Polsku - Hitler dokončil v zimních a jarních měsících přípravy a s armádou tentokrát již skutečně silnou a nad to po vítězství v Polsku také i sebevědomou, nastoupil, když si byl zajistil Norsko, k hlavnímu podniku, k útoku na jedinou silnou armádu, jež mu mohla vzdorovati, na francouzskou. Ale tato armáda přece jen nebyla dost silná, aby mohla čeliti jeho výtečně vyzbrojeným divisím, a na tom nic nezměnila ani podpora, ostatně skrovná, již se ji dostalo od Britanie, Belgie a Holandska, kteréžto dvě země - a také Lucembursko - Němci zločinně a proti mezinárodnímu právu přepadli, ač zachovávaly přímo úzkostlivě neutralitu až do poslední chvíle.
Nejen to - francouzská armáda nejen nebyla dost silná, aby s podporou spojenců mohla odolati německé, natož ji poraziti. Byla kromě toho vedena měkkým, chabým, nepodnikavým Gamelinem a ani neměla dobrou morálku, jak ani nebylo možno jinak v zemi, která tleskala Mnichovu a zradila svého československého spojence. Hypnotisován představou, že Maginotova linie a připojené obranné soustavy Belgii a Holandsku Němce zastaví a že se zase rozvine zákopová válka, která nakonec Německo udolá jako roku 1918, Gamelin, majíc málo tanků a ještě méně letadel a podporován jen nedostatečně Britanii, dočkal se porážky hned v prvních dnech tažení. Němci, kteří, jak píše Schlabrendorff, narazili na neočekávaně měkký odpor francouzské armády, zmocnili se již po několika dnech klíčového postavení francouzské obrany, Sedanu. Nadto se jim podařilo již v pěti dnech vyřaditi z války holandskou armádu, zmatenou leteckými a parašutistickými útoky a brzo poté také belgickou. Němci, kteří vyrazí z Eifelského pohoří s dosud nevídanou tankovou armádou, rozkrojí spojeneckou frontu ve dví, takřka zniči Brity u Dunkerque, rozleptaji francouzskou severní armádu a potom, nedbajíce Maginotovy linie, hrnou se na Paříž od severu a západu, ženouce se při tom současně do Bretoňska.
Brzy padne Paříž, francouzští fašisté a defaitisté, vedení Lavalem, svrhnou Reynauda, který by chtěl pokračovati v odporu ze severní Afriky, nastolí Pétaina a ten požádá Hitlera o příměří. Válka se zdá býti ztracena, neboť zbývá už jen Britanie, jejíž skrovňoučké válečné sily byly právě krutě poraženy u Dunkerque. Ale ještě než svět dospívá k obavám, zda není svědkem neslýchaného vítězství Hitlera a jeho Němců, jsou vytvořeny prvky německé porážky. Hitler neměl jít na Paříž a mět odložit o nějaký týden triumfální jízdu Brandenbur skou branou, nýbrž měl naložit několik divisi svých vojáků na lodi a vrhnout je do zmatené a bezmocné Anglie To by asi byl býval skutečný konec války. Hitler místo toho se rozhodl pro bitvu na Sommě a obsazení Paříže, věci to z vojenského hlediska druhotné, protože po zničení severní armády Francouzi přestali býti jeho hlavním nepřítelem a stali se jím Britové. Podaři se ještě zničit Britanii, když se Hitler konečně odhodlá k útoku na ni po dvouměsíčním váhání? Tuto otázku zodpovídá pátý svazek Německé války.
*-*

Německá válka je osmi a nebo dokonce desetidílnou knihou, kterou napsal spisovatel Emil Vachek. Dodnes ten osud posledních dílů není jasný, v knihovně jich mám pouze osm. Knihy vyšly ve svazcích vždy po dvou a s velmi kvalitním fotografickým doprovodem. Bohužel, životopis Emila Vachka ve všech otevřených zdrojích končí ještě před válkou a vesměs následuje rozsáhlá bibiografie. Kde působil v době 2. světové války jasné není, podle některých náznaků, které jsou součástí knihy ale měl i za války přístup ke zprávám z "druhé" strany. Německou válku nelze charakterizovat ani jako literaturu faktu a už vůbec ne za historickou práci. Jedná se rozsáhlý a trochu nesourodý komplex informací, úvah a představ, které charakterizují dobu, ve které vznikly a to z pozice, kterou by bylo možné charakterizovat jako levicově liberální s důrazem na slovanskou vzájemnost. Pohled Emila Vachka na události, které tak rozsáhle komentuje je značně tendenční, čiší z ní politická naivita, která ovšem dost vysvětluje, na jakých základech stálo poválečné myšlení zejména české inteligence a kde se vzala ona víra ve spravedlivější společenský řád a dokonce i v Sovětský Svaz. V řadě případů je v knize přítomná propaganda, na jejímž základě se tvořila a hlavně deformovala pozdější představa o této události. Není zde ani náznak záplavy kontroverzí, které válku provázely ze strany vítězů. Obecně kniha fixuje všechny od té doby tradované absolutní "pravdy", které byly ovšem od té doby dost zásadním způsobem korigovány. Na druhou stranu, chybí zde jak odstup od událostí, tak především rozsáhlejší znalost faktů, které se ale v době, kdy kniha vyšla autor ani znát nemohl. V tomto směru je soubor knih a především jeho obsah více než co jiné obraz doby těsně po válce a před otevřeným nástupem komunistů.
-d-