Nedostupné
Krátky popis:
... Lidé, kteří tehdy žili v krajích, kde my žijeme dnes, neuměli číst ani psát; žili v době, kterou nazýváme bronzová proto, že tehdy sice už znali lehce se tavící kov bronz, a někteří z něho dokonce uměli vyrábět primitivní nástroje a ozdoby, ale železo ještě neznali. Nikdo v té dávné době nemohl zapsat zážitky hrdiny naší knížky. Možná že si o nich lidé vyprávěli za dlouhých zimních večerů u ohně a příběh tak přecházel od otce k synovi. Ale že by se jejich vyprávění zachovalo přes dlouhá staletí, plná jiných, významnějších událostí, až do dneška? Jistěže ne. Eduard Štorch si celý příběh sám vymyslel.
Teď si asi řekneš: Tak to tedy vůbec není pravda! Proč mne spisovatel tak oklamal? Ale skutečně tě oklamal? Aby sis mohl na tuto otázku správně odpovědět, musíš znát něco o Štorchově životě, o jeho práci, o tom, proč se stal spisovatelem.
Eduard Štorch byl učitelem dějepisu. Začal učit děti již v roce 1903 a do výslužby šel v roce 1939. Třicet šest let pracoval ve škole a ještě dalších jedenáct let psal knihy pro děti. Mrzelo ho, že se žáci ve škole učí dějinám jen od doby historické, na kterou jsou zachovány písemné památky. Byl přesvědčen, že člověk nepochopí správně události a vývoj společnosti v historické době, nebude-li znát, co jí předcházelo, jak se lidská společnost vyvíjela od pravěku, od té doby, kdy byli lidé ještě napůl divochy. Sám dlouhá léta pilně studoval archeologii, podnikal výzkumy, měl vlastní hodnotné archeologické sbírky (v roce 1925 je pak prodal Národnímu muzeu, aby za získané peníze mohl vybudovat naši první školu v přírodě). Umínil si, že napíše řadu poučných a zábavných knih, které by mladým čtenářům poutavě ukázaly, jak žili lidé od nej starších dob až do doby historické... A jednou z nich je i Volání rodu.
(Z doslovu M. Genčiové)
