PO PÁDU

Krátky popis:

Možnost drsného sebepoznávání nám nabídli Arthur Miller svou novou hrou Po pádu, která se neuvěřitelnou rychlostí, několik měsíců po uvedeni v newyorském Lincoln Centre, ocitla v evropské premiéře na jevišti bratislavského SND. Vlna absurdního divadla se vyhnula Millerovi, nebo Miller se vyhnul absurdnímu divadlu a po osmiletém odmlčení předložil svým divákům příběh téměř moralizující a velmi skutečný, osobně krutě prožitý, scénickou montáž millerovské orchestrace reality a představ, odehrávající se "ve vědomí, myšlenkách a vzpomínkách".
Asi čtyřicetiletý nadaný právník, jitřivě naslouchající pochybnostem a nejistotám, intelektuál, jehož obzor nekončí u vlastních manželských problémů, člověk, který socialismus - a pak lásku - učinil zdrojem energie pro svůj život, muž osamělý a zklamaný nám vypráví své osudy. Tento muž - jeho jméno Quentin patrně nic neříká, aby autor zdůraznil, že velká dramata nemusí být uskutečňována výhradně velkými hrdiny - vypráví svůj příběh jako obsáhlý monolog pomyslnému Posluchači v hledišti. Začíná od konce, od chvíle, kdy ztratil smysl žití, kdy zjistil, že "soudcovo křeslo bylo prázdné", kdy nastal "nekonečný spor se sebou samým, ten nesmyslný soudní spor o vlastní existenci". V retrospektivních scénách ožívají Quentinovy zážitky z dětství, vliv rodičů; vystupují přátelé, s nimiž věřil v socialismus a s nimiž se dostal před Výbor pro neamerickou činnost; vystupují ženy, které miloval, i rozvody, jež pak následovaly... Všechny jeho osudy se křižují, vzájemně ovlivňují, protože člověk je všestranně spojen s prostředím, s přítomností i minulostí. Všechen důraz není však jen na individuálním příběhu. Uprostřed jeviště neustále stojí strážní věž německého koncentráku, symbol nacismu, nelidskosti, zla, a hledající Quentin se k ní často obrací. Neboť koncentráky také postavili - lidé. Nečekaná existence strážní věže koncentráku - ve hře z americké současnosti - dává dílu rozměr velkého divadla světa, problém viny či nevinnosti není jen věcí individuální, ale závažnou otázkou společenskou. „Hra je pokusem", píše Miller, "vytvořit most přes propast mezi individuální psychologií a těmi oblastmi života, k nimž se těžko nachází lidský vztah, totiž naší morální existenci a především naší vášní pochopit vlastní odpovědnost a vlastní vinu za svět, který jsme sami stvořili, i když tomu často nechceme věřit. Účelem je tedy představit lidskou psychologii ne pro ni samu, ani pro slzy a smích, které vyvolá, ale především tak, jak prýští, jak odráží veřejné dění, což jinými slovy znamená: protože jsme takoví my, je svět takový, jaký je."
Miloš Smetana, Divadelní a filmové noviny, Praha
*-*




Nová, do značné míry autobiografická hra, děj se odehrává v mysli ústřední postavy, v jejích myšlenkách. Na scénu staví asi čtyřicetiletého právníka, jenž se rozborem nejvýznamnějších skutečností svého života snaží dopátrat se pravdy o své vině na tom, co udělal on i společnost kolem něho. Přeložili Luba a Rudolf Pellarovi za jazykové spolupráce Hildy Lassové.
-d-